Edgar Wallace: Černý opat

S oddechovou literaturou se to má asi jako s béčkovými filmy. Koukáte na ně, milujete je a možná se i stydíte za to, že je to to vaše oblíbené, vaše guilty pleasure. Knížky s napínavými, mysteriózními a hororovými příběhy mají dodnes tu smůlu, že většinová společnost je považuje za něco padlého, nehodného jejich pozornosti. Jejich škoda. Ochuzují se tak o skvosty jako je právě Černý opat Edgara Wallace. Ostatně ani já jsem donedávna téměř nevěděl, kdo je Edgar Wallace jako spisovatel (Kateřino, díky za tip). Téměř nevěděl. Jedno dílko, na kterém se spolupodílel znají snad všichni (po loňském roce určitě). Společně s Merianem C. Cooperem a Draycottem Dellem je podepsán jako autor pod filmem King Kong. Ale zpět k Černému opatovi.

Jedná se o napínavý a zcela pohlcující příběh z anglického hrabství kdesi v Sussexu, který balancuje na hranici hororu, dobrodružného čtení a detektivky. Kořením příběhu je vše, co od takového čtiva očekáváte – tajemný černý opat, zjevující se potomkům starého rodu Chalfordů, jejich ztracený zlatý rodový poklad a bezpočet intrik, zápletek, finančních machinací, přestřelek a samozřejmě lásky (se ženami nepochopitelně posedlými vdavkami). Prostředím starého zámku s neméně starým anglickým rodem, legendou o černém opatovi a ztraceným pokladem nabývá kniha ze všeho nejvíce atmosféru anglických gotických románů, což ještě podtrhuje strhující finále v rozvalinách starého opatství zalitého měsíčním svitem. Při čtení se vám do podvědomí bude vkrádat na Doylova Psa baskervilského pro podobnou detektivní zápletku (i když víceméně okrajovou) s tajemným přízrakem opata. Ale pozor, Wallace je mnohem rafinovanější než se na pohled může zdát. Jednotlivé postavy jsou zpočátku vykresleny různě, ale postupem času prodělává čtenářův pohled na ně radikální změnu a vy jste tak nuceni přehodnotit své postoje. Zejména hlavní hrdina Dick Alford nejprve působí jako přísný protiva s kamennou tváří a stejně zatvrzelou myslí, nehodný vašich vřelých sympatií. Ale na konci je to právě on, kdo se s upřímnou starostlivostí pouští do hledání svého bratra a jeho bývalé snoubenky.... Nepřipomíná vám tato relativita úhlu pohledu něco? Pro příklad nemusíme ani chodit daleko a můžeme klidně zůstat v Anglii. Náš autor jakoby se inspiroval u klasiky anglické literatury, u díla spisovatelky Jane Austenové, Pýcha a předsudek. Stejně jako postavy románu, i čtenář musí odhodit pyšné předsudky, které si vybudoval a přehodnotit své sympatie.

Skvěle zauzlovaný román, který místy opravdu klesá až do naivity (ovšem naivity nutné, konvencemi vyžadované – vždyť pak by nešlo o oddechové napínavé čtení), přináší sebou množství zvratů a až do konce je víceméně obtížné přijít na to, kdo hraje jakou roli v této podivné historce.

P.S. perlička na konec - Česká televize realizovala detektivní parodii na motivy tohoto románu, více zde.